Kard. Tomáš Špidlík SJ: kniha rozhovorů s Janem Paulasem „Duše poutníka“
„Základní problém náboženské literatury bývá u národů většinou tento: Jak dát duchovní výraz slovům vzatým z profánního prostředí? U nás je to v jistém slova smyslu vyřešeno už od počátku, protože naše první literatura byla posvátná, ta světská přišla ke slovu až později. Možná si to ani neuvědomujeme, jak některá obecná slova stále ještě zavánějí svým posvátným původem.“
Ph.Dr. Prof. Miloslav Pojsl: Epilog z publikace Velehrad Sv. Cyril a Metoděj v ikonografii baziliky
„Otázka hrobu sv. Metoděje je snad populárnější než hledání Veligradu, tedy sídla moravských knížat a metropole prvního moravského arcibiskupa Metoděje. Co nás tolik zajímá na kostech? Vždyť je to prach a popel, který se odevzdává přírodě, velkému Božímu dílu. Kosti nás zajímají… Ale co myšlenky a dílo tak velikého učitele, jakým byl svatý Metoděj se svým bratrem Konstantinem – Cyrilem. Není víc první slovanské písmo, staroslověnský liturgický literární jazyk, kterým mohli a mohou Slované velebit Boha, jako jiné národy. Není víc překlad Bible, Písma svatého a vytvoření nejstarší slovanské literatury… Není víc nádherný Proglas než kosti? Myšlenky hledejme, ne kosti, milí křesťané!“
P. Marko Rupnik SJ: Velehrad – realita nahrazována popisnými reáliemi
„Právě dnes se mnohá z oněch mocenských, stejně jako církevních center jeví vyčerpaná. Evropské křesťanství trpí obdobím opotřebované, unavené inkulturace.
Kulturní změny jsou tak radikální, že implikují zároveň i změny antropologické. Nemění se pouze vize člověka, mění se člověk sám. Neprochází změnou pouze životní styl a jeho hodnoty, ale mění se dokonce samotná idea hodnotového systému.
To, co bylo kdysi bytostně podstatné, je často nahrazováno tím, co je samo o sobě druhořadé: realita (realiora) je nahrazována popisnými reáliemi. Také v církvi a v teologii je pociťována nesnáz, s jakou se dochází k tomu, co je podstatné a co může dát život. Typicky církevní způsoby jednání jsou nahrazovány způsoby a metodologiemi používanými „světem“ a světu vlastními.
A právě proto není důležité, aby církev ohledně Velehradu stále jen něco veledůležitého „organizovala a strukturovala“, úpěnlivě vytvářela koncepce neotřelé a dávala prostor výhonku novému, odlišnému od semene do velehradské půdy již zasetého. O jedné věci jsem totiž pevně přesvědčen. K velehradským poutníkům promlouvá Tajemství a v mnohých se tak rodí tvůrčí nadechnutí. A právě dnes prožíváme dobu obzvláště plodnou na tvůrčí vnuknutí a naše poslání spočívá v pozornosti k takovým inspiracím; abychom v sobě chránili prostor, který plodná vnuknutí učiní tělem. Evangelizaci pojímali Cyril a Metoděj neagresivně, a možná pokračuje tvůrčí idea Velehradu právě v utváření sítě vztahů, které dalece přesahují hranice, rasy a národy.“
…„Nikdo neobjevil hrob sv. Metoděje a také hrob jeho bratra Cyrila v Římě zůstává hádankou. Ovšem generace, které tímto místem prošly, a které zasely do země a vyronily v bazilice modlitby, stesky, prosby a díky, mají větší váhu a sílu, více dějinnosti než jakýkoliv hrob. Na Velehradě mě nikdy nenapadlo modlit se na hrobě jednoho ze dvou svatých bratří, zato jsem vždy ostře vnímal, že jsem nějakým způsobem jejich součastníkem…Na Velehradě tedy někdo odpočívá. Ten, který poutníkovi jako pokorná louč rozsvěcuje noc a zahřívá srdce, a to v Evropě, jinak organizované a promyšlené jako dokonalý palác z chladivého skla.“
P. Prof. Pavel Ambros SJ
„Cyrilometodějská tradice je nadregionální křesťanský a kulturní proud, vskutku evropský, který v sobě spojuje to, co bylo typické pro slovanské věrozvěsty: způsob hlásání evangelia je takový, že od samého počátku je zdrojem kultury a kulturního uvědomění a z druhé strany hlásání evangelia předchází pečlivá kulturní příprava a vybavenost. V ní se setkávají vzdělanci, světci a umělci (pravda, dobro a krása), tzn. že tímto způsobem zohledňuje tajemství Krista v evropských dějinách – přítomné i budoucí době.“
Mons. Jan Graubner, arcibiskup olomoucký: Velehradský zpravodaj – rok 2000
„Z odvážného díla soluňských bratří Cyrila a Metoděje vyrostla kultura našeho národa. Evangelium, které hlásali našim předkům, ovlivnilo naši kulturu mnohem více, než si někdy připouštíme. Radost a naděje, svoboda i jasný směr k vysokému ideálu, rozvinuté bohatství ducha i společenství, které dovede slavit…to všechno patří k dědictví otců vyrostlém z darů Ducha zprostředkovaným křesťanskou vírou.“
P. Jiří Novotný SJ
„Tady jsem začal, sem se vracím.“
P. Michal Altrichter SJ: Co pro mě znamená Velehrad? Obecní zpravodaj roč. 2004 č. 14
„Sentimentální sdělení opadnou, nebo vydají jen pláňata. Rovněž žehrání nad expanzí komerčních tendencí do míst nám vzácných je tak neplodné! Takové stesky je dnes slyšet ze všech stran. Buď Velehrad má svou nadčasovou vertikálu, nebo ji nemá. Cožpak neprošel tolikerým nepochopením, leckterými vnitřními protiklady, umrtvován vyjasňováním vlastního významu, otupen střety těch, kdo si ho bytostně zamilovali? Velká díla se stavějí celé věky: oplakávání toho, že to či ono není dokončeno, nás jistě nemá přivádět pasivitě (či krátkozrakému mysticismu), nýbrž k trpělivosti. A k vidění toho, co opravdu existuje. Velehrad je skutečně křižovatkou dějin. Kde se setkávají, rozcházejí, zamilovávají i nenávidí (a jelikož stojíme na hroudě tajemství) velice rafinovaně lidé nejbližší…
…Kdo otevřeně zírá na nekonečné detaily baziliky, je ozářen a nenechá se podvést kýčem. Třebaže na Velehradě na počátku jeho historie stál močál („co je zaseto ve slabosti, vstává ve slávě“ 1Kor 15,43), vyrostla na něm velkolepá krása…
…Kritičnost je vždy úlomkovitá a sama sebe pohltí, zatímco ozářený krásou vidí do dálky.
Každému skutečnému setkání kultury Východu (člověk citu) a Západu (člověk rozumu) vždy předchází nejednota mezi námi navzájem. Kdo zakouší, jak drásá nesjednocení konfesí, denní rodinné hádky, ví, že volání po jednotě je hodnota, o kterou je nezbytné usilovat…
…Velehrad nelze přikrýt žádnou lidskou malostí.“