Antonín Cyril Stojan se narodil 22. 5. 1851 v Beňově u Přerova. Vyrůstal v selské katolické rodině. Studoval u piaristů ve Staré Vodě, v Příboře a maturoval v Kroměříži. Po studiích bohosloví v Olomouci se v roce 1876 se stal knězem a stal se jím naplno. Osvojil si paradox Kristovy víry: kdo chce být mezi vámi první, ať je služebníkem všech. Hned od počátku svého kněžského působení pořádal poutě na sv. Hostýn a organizoval obnovu tohoto poutního místa. Druhým důležitým místem na mapě jeho duchovního života byl Velehrad, který prezentoval jako kolébku víry našeho národa i všech Slovanů. Důvodem organizování velkých poutí na toto místo bylo přesvědčení, že „nezhyne rod, jenž věřit nepřestane.“ K tomuto účelu založil i Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, který se brzy rozšířil za hranice zemí Koruny české, zvláště mezi krajany. Jestliže byl Hostýn srdcem především lidové víry, rozkvétalo na Velehradě dílo intelektuální. Stojan na Velehradě připravil tři tzv. unionistické kongresy, které v mnohém předznamenaly dnešní ekumenické snahy a založil zde i vědeckou společnost Akademie velehradská. Prostí lidé si prostřednictvím lidových poutí mohli na Velehradě uvědomit svou vlastní sílu, a že za nimi stojí někdo, o koho se mohou opřít.

Dobu, ve které Stojan žil, si nesmíme idealizovat jako období všeobecné religiozity a spokojenosti. Naopak – Stojan se musel společně s věřícími vyrovnat s hrůzami a deziluzí, jež s sebou přinesla první světová válka, o níž se říká, že v ní „zemřeli bozi.“ Bolest, jež s sebou nesla, se snažil zmírňovat konkrétní pomocí. Nemiloval jakési abstraktní lidstvo, nýbrž každého jednotlivého člověka. V poválečné době, kdy mezi kněžími i laiky působila různá odstředivá reformní hnutí či beznaděj, rezignující na jakékoli vize, Stojan všechny povzbuzoval a inspiroval svojí prostou a konkrétní vírou. Dokonce neváhal vstoupit do politiky a stát se poslancem, aby hájil zájmy věřících občanů v liberálním prostředí. Nechtěl, aby se kněží stali politiky z povolání, nýbrž aby církev měla někoho, kdo by střežil její zájmy a připravoval osobnosti z řad laiků, jež by byli schopni unést morální odpovědnost z tohoto poslání vyplývající. Po té, co se stal v roce 1921 arcibiskupem, se jeho kurz nezměnil. Zachoval si ve všech směrech dřívější prostotu a otevřenost ke každému člověku. To stvrzuje postoj věřících, kteří jej nazývali „tatíčkem Stojanem.“

Antonín Cyril Stojan zemřel 29. 9. 1923 v pověsti svatosti a byl pohřben na Velehradě v Královské kapli do provizorního cihlového hrobu. Ten byl nahrazen sarkofágem, který vyhotovili podle návrhu Klaudia Madlmayra Josef Axman a Julius Pelikán. Bronzový reliéf ležící postavy A.C. Stojana lemuje biblický text: „ Kněz veliký, který za života svého podepřel dům a za svých dnů upevnil chrám…Jako oheň svítící a jako kadidlo hořící v ohni.“ (Sir. 50, 1-9 ). Do čelní a podélné stěny sarkofágu byl vytesán citát ze Skutků apoštolů, jež tlumočí životní odkaz Stojanův: „Ve všem ukázal jsem vám, že takto se lopotíce, máte se ujímati slabých, pamětlivi slov Pána Ježíše, který řekl: Lepší je dáti než bráti.“ (srov. Sk, 20,35)

Důležitější než místo odpočinku je však, podobně jako u sv. Metoděje, jehož hrob marně usilují najít generace hledačů, Stojanův živý odkaz:
Nejvýraznější stopou je snaha o dialog, kterou dokázal konkrétně uplatňovat mnohem dřív, než k takovéto otevřenosti dozrála celá církev a deklarovala ji na II. vatikánském koncilu. Stojan měl široké srdce a dokázal se setkávat s každým člověkem. Chodil přímo mezi lidi a osobně vyslechl jejich přání, starosti a potřeby. Tento lidský předpoklad se stal základem pro unionistické kongresy. Jejich přínos ocenil i papež Jan Pavel II. při své návštěvě na Velehradě v roce 1990: „V naší době, době rozdělené Evropy, v době rozdělení církve, svědectví apoštolů Cyrila a Metoděje znamená výzvu k jednotě….Zde na Velehradě, přijal tuto výzvu Antonín Cyril Stojan, podněcovatel známých unionistických sjezdů, prvních kroků k modernímu ekumenismu.“

Stojan přitom zaměřil svoji pozornost na Slovanské národy, s nimiž máme mnoho společného. I to je významným impulzem v souvislosti s trochu jednostrannou orientací naší země na Západ po roce 1989, jež byla reakcí na nedobrou zkušenost (spolupráce se zeměmi Varšavské smlouvy) z dob komunismu.

Dalším důležitým vzkazem pro současnost je Stojanův zájem o emigranty a to jak o české krajany v Evropě a zámoří, tak i uprchlíky, kteří v Čechách hledali azyl před válečným konfliktem.

Již několik desetiletí se vleče beatifikační proces a zvláště moravští věřící se modlí, aby byl Stojan oficiálně přičleněn k zástupu národních světců.

 

Mgr. Petr Hudec